Ekologie v rozvojových zemích

Nejchudší lidi na planetě nezajímají aktualizace údajů o emisích skleníkových plynů. Zajímá je, jestli budou moct dát svým dětem najíst, prohlásil letos na londýnském Mírovém sympoziu jeden z hlavních řečníků Hazrat Mirza Masroor Ahmad. Je tomu opravdu tak? Jsou emise CO2 malichernost, když jediný způsob, jak se zahřát, je spálit pneumatiku? A je péče o životní prostředí luxusem pro bohaté, anebo nutností, kterou si uvědomují lidé úplně všude?


Hledat na tyto otázky fakticky podložené odpovědi je složité, protože výzkumníci veřejného mínění se mezi nejchudší z nejchudších vypravují málokdy. Přesto bylo na toto téma několik průzkumů provedeno a výsledky jsou, alespoň na první pohled, trochu nejednoznačné.

Jeden z nejaktuálnějších celosvětových průzkumů, který zahrnoval tematiku klimatických změn, proběhl v roce 2014. Šlo o dotazníkovou akci zaštítěnou OSN, která si kladla za cíl vytvořit žebříček nejzávažnějších problémů z pohledu občanů různých zemí. Zatímco lidé z bohatých států Evropy a Severní Ameriky zařadili klimatické změny na 9. místo největších výzev blízké budoucnosti, v zemích chudších se klima propadlo na 14. pozici a v těch nejchudších až na samý konec priorit. Stejně tak skončily otázky změn klimatu na posledním místě i v celosvětovém průměru.

Ekologie v rozvojových zemích_1

Jenže titulky „Chudé státy klimatické změny nezajímají“ zpochybnila už o několik měsíců později jiná celosvětová studie. Institut Pew Research se v ní neptal občanů 40 zemí světa na problémy obecně, ale dotazoval se přímo na obavy z důsledků změn klimatu. Jaké byly výsledky? Obyvatelé bohatých zemí Evropy, Severní Ameriky, Číny a zemí s nejvyšším podílem emisí CO2 sice hrozby plynoucí ze změn klimatu registrují, ale nepovažují je za zásadní. Naopak nejvážněji vnímají hrozbu klimatických změn občané chudých zemí Latinské Ameriky, jihovýchodní Asie a subsaharské Afriky.

Na nejchudší doléhá krize nejhůře

Obavy z dopadů klimatických změn totiž nejsou u obyvatel nejchudších zemí založené na „mediální masáži alarmistů“. Se stále častějším nedostatkem vody, neúrodou, dlouhotrvajícím suchem, nebo naopak záplavami a extrémním počasím mají rozvojové země v teplém pásmu přímou a neradostnou zkušenost. Přesto se klima propadá na nižší pozice žebříčků priorit.

Důvodů je řada, většina z nich ale vyplývá z faktu, že si státy opatření vedoucí k omezení dopadu lidské činnosti na klima zkrátka nemohou dovolit. Jejich ekonomika se zpravidla opírá o sektory, jako je export nezpracovaných surovin, lesnictví, intenzivní zemědělství a turistika, které by měly být – paradoxně – nejvíce omezovány. Většina cest ke zlepšení ekonomiky a omezení chudoby je navíc stále závislá na zvýšeném využívání fosilních paliv.

Ekologie v rozvojových zemích_2

Podle analýzy World Economic Forum ve východní Asii a Pacifiku klesl mezi lety 1981 a 2011 počet lidí v extrémní chudobě o celých 85 % z 1,1 miliardy na 161 milionů. Emise CO2 se za stejné období v tomto regionu zvýšily o 185 % (z 2,1 tun na 5,9 tun na obyvatele). V jižní Asii došlo ke stejnému procesu – počet extrémně chudých klesl o 30 %, jenomže emise CO2 narostly o 204 %. Naopak v subsaharské Africe počet extrémně chudých v tomto období vzrostl o 98 % a emise CO2 o 17 % klesly. Zdá se tedy, že jsme se octli v začarovaném kruhu. Pokud nebudou chudé země ekonomicky růst, boj proti klimatickým změnám bude na žebříčku jejich priorit klesat. Ekonomický růst je ale podmíněn zvýšenými emisemi skleníkových plynů, které by měly ty stejné státy ve vlastním dlouhodobém zájmu omezovat.

Existuje z této situace únik?

Změna může přijít rychle

Teoreticky by cesta ze začarovaného kruhu mohla být kratší, než se na první pohled zdá. Příkladem mohou být i velké asijské země, jako je Indie a Čína. Ty jsou sice v celkových číslech jedny z největších producentů CO2, ale zdroje skleníkových plynů jsou v nich soustředěné do poměrně omezených center těžkého průmyslu, energetiky a přepravy. Pokud by se pomocí nových technologií podařilo tyto velké zdroje emisí eliminovat, staly by se ze současných největších znečišťovatelů jedny z nejzelenějších zemí planety.

V přepočtu na obyvatele jsou totiž jejich emise velmi nízké. Zatímco například USA nebo Saudská Arábie produkují na obyvatele kolem 12 tun CO2 ročně, Čína pouze polovinu, a Indie dokonce pouhé 1,5 tuny. V malých, chudých zemích Karibiku, Asie a Afriky by například jen zavedení efektivního odpadového hospodářství a bezemisní dopravy pomohlo eliminovat škodliviny ještě výrazněji.

Je to reálné?

V souvislosti s programy zavádění zelených technologií v rozvojových zemích se často ozývají námitky, že bez aktivního zapojení samotných států jsou snahy marné. Představy, že chudé státy na ochranu životního prostředí rezignují, jsou ale mylné.

Ekologie v rozvojových zemích_tabulka

Příkladem může být Peru, jedna z nejchudších zemí západní polokoule, kde 54 % lidí žije v chudobě a 19 % v absolutní chudobě s rozpočtem méně než 1 americký dolar na den. Ochranu životního prostředí přesto považuje za naprostou prioritu. Před dvěma lety zde dokonce vznikl specializovaný soudní dvůr, který se zabývá pouze přestupky proti ochraně životního prostředí, černým obchodem s chráněnou faunou i flórou a nelegální těžbou surovin a dřeva. Tunis, země až na 102. místě žebříčku výše HDP, má dokonce speciální policejní jednotky zaměřené na odhalování znečišťovatelů, černých skládek a dopravců porušujících limity emisí. Podobných příkladů je celá řada.

„Rozvíjející se země Afriky si velmi akutně uvědomují potřebu rychlé akce na ochranu svých zranitelných komunit a ekosystémů. V zemích roste informovanost o nutnosti zavádění nových ekologicky šetrných řešení hlavně v zemědělství a zejména ženy a organizace vedené ženami jsou v tomto ohledu velmi aktivní,“ řekl na zasedání mezinárodní organizace CARE specialista na dopady klimatických změn Crispus Mugambi. Právě cílená podpora místních komunit, rychlé zavádění nových technologií a financování konkrétních environmentálních projektů má podle něj velký význam jak pro omezování dopadů lidské činnosti na změny klimatu, tak na šíření povědomí o jejich důležitosti.

Ekologie v rozvojových zemích_3

Děje se to?

V názoru není keňský biolog osamocen. Naopak. OECD, OSN, CARE a další mezinárodní organizace investují do environmentálních projektů v rozvojových zemích desítky miliard dolarů a zároveň vyvíjí tlak na bohaté státy, aby do podpůrných fondů v těchto lokalitách vkládaly více peněz. Což je bohužel stále složitější.

Například Green Climate Fund, fungující v rámci OSN, si dal za cíl vytvořit na financování konkrétních projektů a nízkoúročných půjček mezi roky 20202023 rezervy ve výši 10,3 miliard dolarů. Hned první fáze se ale setkala s neúspěchem. Rozpočet počítal s příspěvkem ve výši 3 miliard dolarů, ke kterému se zavázala vláda USA ještě za prezidenta Baracka Obamy. Donald Trump ale na rozdíl od svého předchůdce považuje klimatické změny za fikci a do fondu tedy – spolu s Ruskem a Austrálií – vůbec nepřispěl. Zatímco v OSN probíhaly debaty, jak výpadek financí nahradit, ruský prezident Vladimír Putin uspořádal v Soči konferenci pro hlavy afrických států. O ochraně životního prostředí a klimatických změnách se na ní nehovořilo. Namísto toho se probírala spolupráce ve zbrojení, výstavbě infrastruktury či v energetice, plánovala se těžba ropy a plynu a stavby atomových elektráren. Podobné aktivity už dávno v Africe podniká Čína, jejíž obrat na africkém kontinentu přesahuje 200 miliard dolarů.

Ekologie v rozvojových zemích_4

Theo Neethling, vedoucí katedry politických studií na jihoafrické University of the Free State, to komentoval slovy: „Rozvoj ekonomiky a samotné přežití má v agendě Afrických států mnohem vyšší prioritu než zelená politika. Africké státy proto vnímají daleko lépe partnerství Moskvy a Pekingu, které jim nabízí tolik potřebné finance bez přidaných požadavků v oblastech, jako je rozvoj demokracie, ochrana lidských práv nebo ekologie.“

Další články