Zelené plíce planety

Už na základní škole jsme se dozvěděli, že stromy čerpají ze vzduchu CO2, fotosyntézou ho přetvářejí do dřevní hmoty a vydechují kyslík. Znamená to, že bychom se mohli zbavit nadbytečných skleníkových plynů pouhým vysazováním stromů? Ze spousty novinových článků by se mohlo zdát, že ano. V realitě ale málokteré zázračné řešení funguje a Zasaď strom, zachraň svět není výjimkou.


Výzva k vysazování stromů zní nejlépe ze všech scénářů, jak se vypořádat s rostoucím množstvím skleníkových plynů. Aby také ne. Stromy jsou doslova úžasné organismy. Zbavují nás oxidu uhličitého, zpevňují kořeny půdu, poskytují stín, zadržují vodu a fungují v krajině jako obrovská klimatizace. Stejně jako každé jednoduché řešení složitého problému, i tento plán má svá „ale“. Hezky to ilustruje případ nedávné studie týmu vědců ze švýcarské univerzity ETH Zurich. Její závěry zveřejněné v časopise Science odhadují, že pokud bychom osázeli stromy veškeré vhodné plochy na planetě, snížili bychom objem CO2 v atmosféře o 25 %. Studie vzbudila velký zájem, ale zakrátko se začala ozývat i kritika.

Zelené plíce planety_1

Nevhodné zalesňování

Hlavní námitky směřovaly k tomu, že stromy nelze sázet všude. Jak dokazují negativní zkušenosti z Japonska či Irska, nevhodné masové zalesňování může narušit celé ekosystémy, snížit biodioverzitu krajiny a zbavovat ji vody, což je přesný opak toho, čeho chceme dosáhnout.

Další potíž s plánem vyplývá z ekonomického využití půdy. Zachytávání uhlíku ve dřevní hmotě totiž funguje jen tehdy, když je les živý. Pokud stromy začneme těžit, zpracovávat a pálit, vrátíme zachycený CO2 zpátky do atmosféry. Plán švýcarských odborníků tedy předpokládá, že bychom měli novým lesům obětovat skoro miliardu hektarů půdy, která by nebyla jinak využitelná – de facto by na ní měl vyrůst prales. I pokud bychom se byli schopni dohodnout a vyřešit vše již uvedené, zůstává poslední a asi nejzávažnější námitka. Stromy rostou pomalu a nám dochází čas.

Zelené plíce planety_4

Aby les plnil funkci filtru CO2, musí nejdříve vyrůst, vytvořit podrost a obohatit půdu o organické látky, což trvá několik dekád. Za tak dlouhou dobu ale množství CO2 v ovzduší naroste do objemů, na které by ani nové lesy nestačily. Navíc se ukazuje, že samotné klimatické změny přímo ovlivňují schopnost stromů oxid uhličitý zadržovat. Skupina vědců z Columbia University na to poukázala ve studii publikované v časopise Nature. Zjistili, že v čím extrémnějších podmínkách rostliny žijí, tím menší absorpci CO2 vykazují. Nejhůře jejich schopnosti postihuje sucho a zvýšené teploty – tedy přesně ty jevy, proti kterým chceme novými stromy bojovat. Studie netvrdí, že bychom měli od výsadby stromů upustit, ale upozorňuje, že bychom do ní neměli vkládat veškeré naše naděje na odvrácení hrozící katastrofy. I stromy zkrátka potřebují pomoc. Je to reálné? Možná ano.

Půda jako čistič

Stromy a rostliny nejsou jedinými a ani nejefektivnějšími filtry, které dokážou CO2 zachycovat. Daleko vyšší účinnost v tomto směru vykazuje samotná půda. Její výhodou je, že uhlík ukládá díky procesu zvanému sekvestrace (přeměna) ve stabilní formě. Na rozdíl od stromů se tedy při případných požárech uhlík neuvolňuje zpátky do ovzduší. Díky tomu má zdravá půda obrovskou zadržovací schopnost a celkově váže asi trojnásobné množství uhlíku než veškerá zelená biomasa. I tady je ale jeden zádrhel – půda musí být opravdu „zdravá“. Její zhutnění, zbavování organické hmoty a další průvodní jevy intenzivního zemědělství schopnost zachycovat uhlík omezují.

Zelené plíce planety_2

Jen v Evropě ztratilo od začátku průmyslového hospodaření asi 45 % půdy významné množství organické hmoty nutné pro absorpci CO2. V ostatních světadílech jsou na tom ještě hůře. Geolog David Montgomery uvedl v analýze pro časopis Scientific American, že industriální zemědělství uvolnilo 50-70 % zachyceného uhlíku zpátky do atmosféry a půda nejenom že dále ztrácí schopnost uhlík zadržovat, ale neustále jí ubývá.

„Stačí jeden prudký liják a přijdeme o půdu, která se vytvářela celé století,“ píše. „A jestli máme něčeho dostatek, tak jsou to prudké lijáky.“

Na obnovu půdy a její schopnosti zadržovat uhlík existují studie i probíhající programy. Rene Castro Salazar, zástupce ředitele UN Food and Agriculture Organization, odhaduje, že z celkového množství dvou miliard hektarů půdy poškozené intenzivním zemědělstvím by bylo možné celých 900 milionů hektarů obnovit, a stabilizovat tím emise CO2 na dalších 15‒20 let. Variant, jimiž toho lze dosáhnout, se nabízí mnoho - od pouhé sezónní rotace pěstovaných plodin a ustoupení od monokulturního pěstování na obrovských plochách, až po aplikace principů permakultury a jiných forem ekologického zemědělství, včetně postupné úpravy podoby zemědělské krajiny samotné. Obnovy mezí, remízků, přirozených mokřadů a zatravněných ploch, určených ke spásání, zkrátka návratu přirozených koloběhů, které specificky u nás minulý režim velmi důkladně zdevastoval. I kdyby se to ale povedlo, měli bychom podle Salazara získané dekády využít na vývoj dalších, efektivnějších způsobů, jak uhlík zadržovat. Což by patrně znamenalo obrátit pozornost k nejméně využívanému, ale nejslibnějšímu nástroji, který v boji proti přemíře skleníkových plynů máme. K oceánu.

Zelené plíce planety

Světové oceány se na absorpci uhlíkových emisí podílí zhruba 40 %. Hlavní roli v tomto procesu hraje fytoplankton – drobné řasy, které stejně jako pozemské rostliny přeměňují fotosyntézou CO2 na organickou hmotu. Jejich výhodou je, že velká část zachyceného uhlíku neuniká zpátky do ovzduší. Celá desetina planktonu totiž po odumření klesá ke dnu, kde se uhlík usadí v sedimentech a je pohlcen vulkanickými procesy.

Díky obrovskému objemu planktonu v oceánech zatím tento koloběh přísun nových kvant CO2 zvládá. Na kvalitě vody se to ale už začíná projevovat. Nadměrné množství uhlíku totiž zvyšuje u mořské vody kyselost (před průmyslovou revolucí bylo PH oceánů 8,16 a dnes je asi 8,05).  Acidita postihuje schopnost korálů a korýšů vytvářet vápenaté skořápky, vážně narušuje příbřežní ekosystémy a celkově snižuje biologickou rovnováhu v mořích. Abychom na oceány mohli spoléhat i v blízké budoucnosti, měli bychom jejich absorpční schopnosti podpořit. Jako jedním z nejlepších způsobů se v současnosti jeví pěstování mořských řas a chaluh.

Zelené plíce planety_3

Chaluhy jsou jedním z nejzajímavějších organismů na planetě. Dokážou žít ve vodách chudých na živiny, a přesto každý den přirůst i o půl metru, a vytvářet tak rostliny až šedesát metrů dlouhé. Na hladině, kde mohou využívat sluneční svit, se udržují pomocí vzduchových váčků, které po jejich odumření prasknou a chaluha tak klesne ke dnu, kde se rozloží a uloží zachycený uhlík do sedimentů. Pro účely odčerpávání uhlíku z atmosféry jsou tedy v mnoha ohledech ideální, bohužel ani jejich současná populace na úkol zvládnout důsledky lidské činnosti nestačí.

Řada projektů se tedy zabývá řešením, jak jim usnadnit život. Například společnost Marine BioEnergy vypracovala koncept oceánských farem, kde by růst chaluhových polí stimulovaly dálkově řízené drony. Během dne řasy absorbují sluneční světlo u hladiny moře, v noci je roboti přesouvají do větších hloubek, kde mají rostliny více živin. Zároveň by je díky satelitní navigaci drony udržovaly mimo koridory námořní dopravy, chránily před hurikány a bouřemi.

Zelené plíce planety_infobox_1

Nejodvážnější plán nastínila v roce 2012 studie Dr. Antoine de Ramona z Jihopacifické Univerzity. Jeho tým vypracoval analýzu, která počítala s vytvořením chaluhových farem o celkové rozloze asi 9 % oceánského povrchu. Chaluhy by v tomto případě z atmosféry odstranily ročně až 19 miliard tun CO2. Jejich zpracováním na krmivo by v bioplynových elektrárnách mohl vznikat metan, jehož spalováním bychom nahradili fosilní zdroje produkující dalších asi 34 000 tun CO2. V oceánských polích bychom potom dokázali odchovat tolik ryb a měkkýšů, že by každému člověku z desetimiliardové populace poskytly 200 kg potravy ročně. To vše za současného snižování acidity oceánu, záchrany pobřežních ekosystémů a navýšení biodiverzity. Ptáte se, v čem je háček?

Devět procent oceánského povrchu se rovná zhruba čtyř a půl násobku rozlohy Austrálie. Ačkoliv jde o doslova mamutí projekt, v současné situaci by mělo cenu se jím reálně zabývat. Titulky „Vysadíme bilion stromů“ sice vypadají lákavě, ale jestli máme nemocné plíce naší planety opravdu obnovit, nemůžeme se upínat k jedinému „zázračnému“ řešení. Kombinace výsadby stromů s programy na obnovu půdy podepřené pěstováním zeleně v oceánech by ale fungovat mohla. A máme nejvyšší čas s tím začít.

Další články